Poslání

Věříme, že pocit štěstí pramení z lásky k sobě i k druhým a z důvěry ve vlastní cestu

Společně tvoříme prostředí, kde se cítíme v bezpečí, svobodní a milovaní, kde děti mají hlas. S radostí a bez stresu se učíme od sebe navzájem a inspirujeme se ke zkoumání všech barev světa a života.

Skrze vzájemný respekt a společné učení, práci a každodenní soužití poznáváme nejen svět, ale i sami sebe, objevujeme a rozvíjíme svůj skutečný potenciál a směr. Učíme se pro sebe a pro život a každý den se rádi setkáváme.

Ze všeho
nejvíc tvoří
láska.
Maria
Montessori
Ze všeho
nejvíc tvoří
láska.
Maria
Montessori

Jsme malotřídní školka a škola, kde se všichni znají jménem, kde s vámi učitelé denně mluví, kam můžete přijít do třídy a dívat se, jak děti pracují, i se zapojit.

Jsme tvořivá školka a škola, kam děti chodí rády, kde se učí hrou, se zájmem a radostí, nejen fakta, ale také přemýšlet, zkoumat, experimentovat a nacházet vlastní řešení.

Jsme multikulturní školka a škola, kde se děti setkávají s různými národnostmi a od nejranějšího věku se přirozenou komunikací s rodilými mluvčími učí anglicky.

Vycházíme z Montessori pedagogiky a nejdůležitější je pro nás vztah s každým dítětem a láska k jeho jedinečnosti.

arrow_back
arrow_forward
arrow_back
arrow_forward

Naši absolventi

Váží si sami sebe, vědí, kdo jsou a kam chtějí směřovat

Nebojí se vyjádřit sebe, své myšlenky, postoje a sny

Dovedou spolupracovat a dělat společná rozhodnutí

Zajímají se o svět, kladou velké otázky a hledají řešení

Váží si druhých a naslouchají jiným názorům

Mají důvěru a odvahu k životu a těší se na svou cestu

arrow_back
arrow_forward
arrow_back
arrow_forward

Naši učitelé

Předávat své vědění a zkušenosti je pro ně poslání a vášeň

Naslouchají dětem a tvoří pro ně cesty, jak uchopit svět a život

Objevují a oceňují jedinečnost každého dítěte

Každé dítě citlivě vedou k rozvíjení jeho potenciálu

Chyby berou jako nástroj vývoje a růstu

Neustále se učí, sebereflexí, vzájemně a nejvíc od dětí

Práci
na něčem, na
čem nám nezáleží,
se říká stres.
Práce na tom,
co milujeme,
je vášeň.
Simon Sinek
Simon
Sinek
Práci
na něčem, na
čem nám nezáleží,
se říká stres.
Práce na tom,
co milujeme,
je vášeň.
Simon Sinek
arrow_back
arrow_forward
arrow_back
arrow_forward

Naši rodiče

Důvěřují dětem a jejich přirozené chuti se učit

Dávají dětem čas a prostor rozvíjet se vlastním tempem

Nepotřebují kontrolu, měření a srovnávání

Podporují zájem a vnitřní motivaci, ne odměny a tresty

Oceňují autenticitu, kreativní myšlení a spolupráci

Přejí si především šťastné děti, které najdou vlastní cestu

arrow_back
arrow_forward
arrow_back
arrow_forward

Příběh Willowtrees

Podzim 2005

Naše první dcera, jejíž jméno znamená hvězda. Všechno mám nachystané a načtené. Jen na její první pohled z očí do očí mě nikdo nepřipravil.

Jak se může z tak malého obličeje dívat tak velká bytost, hluboká, křehká a citlivá, a přitom tak silná a odvážná? A co je tedy vůbec můj úkol mámy? Co mám dělat, aby taková zůstala?

Léto 2009

Máme čtyřletou Ester v Montessori školce, kde něco schází. A roční Alex, která za ní utíká. Po letech novinařiny a pak mateřské dělám konzultantku v PR, toho času pro jednu politickou stranu. Je mi z toho zle. A můj muž Vojta už nemůže vydržet mé každovečerní snění: „Seženu ti úvěr, hlavně už mlč.“

Na podzim máme ten pravý pohádkový dům s okny do lesa. Půl roku pak běhám s metrem, přeměřuju děti kamarádů a hledám dokonale malý nábytek, aby na všechno dosáhly. V lednu 2010 otevíráme.

První skutečný klient se jmenuje Filip, je mu rok a půl a pořád se mnou chodí za ruku. Po dvou měsících poprvé přejde sám přes třídu vyhodit kapesníček. Ten vítězoslavný pohled si pořád pamatuju.

Zůstane s námi do 5. třídy, pak jde na gymnázium, přeroste mě o hlavu a nejšťastnější je, když hraje na saxofon. Některé jeho kamarády vídám každý den až do devítky. Diskutujeme o smyslu života, společnosti, politice a lidských právech, učím je odmocniny a funkce a oni mě sociální sítě.

A občas se mi před očima mihnou jejich dvouleté obrazy. Ti dnešní skoro dospělí v nich byli už tehdy. Mám neskutečnou radost, že se nevytratili, že čím dál víc září.

P.S.: Děkuju našim vrbičkám Ester a Alex a všem ostatním dětem, které jsem kdy potkala, za všechno, co mě naučily. A děkuju svému muži Vojtovi Vrbovi, že se mnou každý těžký začátek vydržel a dodnes mi stojí v zádech.

Jaro 2014

Chystáme základní školu, už se nechceme každý rok loučit s předškoláky. První zápis proběhne tak, jak se pak nese celý rok: šifrovací hrou v hrnčířských lukách cestou zpět časem přes Karla IV., starověký Řím a Egypt až do pravěku. Kamenná busta Tutanchamona, kterou jsme tehdy vykopali, na nás dodnes kouká z dějepisné police.

S prvními prvňáčky se učíme číst, psát a počítat skrze příběhy o Velkém třesku, vzniku Země, vývoji života na Zemi a příchodu lidí. Jde to neuvěřitelně lehce a přirozeně. Vesmír je zaujme natolik, že se během měsíce naučí velké dělení, aby mohli vymalovat třídu planetami v přesně přepočtených vzdálenostech.

Náš první rok připomíná domškolu. Jedenáct šťastných dětí, nadšení rodiče a nekonečné louky za domem. Největší dobrodružství se odehrávají při lezení na vrbu a přeskakování potůčku a jeho hlubokých ramen. Bahno je všudypřítomným znakem dobývání divočiny.

Na malé tabulky píšeme abecedu a anglicky se učíme od šestiletého Dana s lišáckým úsměvem, třeťáka Toma, který ovládá mandarínštinu, a Montessori učitele a filozofa Vishua, který mluví jazykem Bhagavadgíty.

O přestávkách poslouchám Ninu, jak jednou tohle bude škola se studentským podnikáním, bydlením a mini farmou, kde se dospívající realizují skrze skutečné projekty a práci, která jim pomůže budovat sebehodnotu a nezávislost.

Jsem z té vize nadšený a plánuju si komunitní bydlení a permakulturní zahrádku. Jediný problém bude starost o zvířata přes prázdniny, protože určitě chceme cestovat. Je to celé krásné, šílené a moc nevěřím, že se to povede, ale chci toho být součástí.

Květen 2022

Končí náš osmý školní rok, od „velkého třesku“ uběhly roky světelné. Přijde mi neuvěřitelné, jak moc jsme všichni vyrostli. S dětmi, co už nejsou děti, je někdy pořádně těžké držet krok, obzvlášť při skejtování na asfaltce u lesa.

Právě oni nás teď nejvíc posouvají a nosí nové inspirace a témata, nesnáze dospívání nás, mladých demokratických systémů, světa. Přežili jsme pandemii na online, po bytech, na statku.

Absolvovali jsme nové Montessori kurzy pro práci s dospívajícími a propojili se se zahraničím. Čeká nás první Erasmus v Portugalsku. A hlavně změna, po které naši nejstarší už opravdu touží: studium, práce a občas i bydlení v novém místě, které bude jen jejich.

Neodmyslitelnou součástí naší školní kultury je růst, překonávání překážek a hlad po nových řešeních a nejvyšší možné kvalitě. Jsem obrovsky pyšný na naše nejstarší studenty, kteří dozrávají v úžasně silné a všestranné osobnosti se zdravě sebekritickým náhledem a kteří dalece přesahují svůj věkový průměr jako samostatně myslící bytosti. To oni dávají všemu tomu snažení a zápolení smysl.